Thistle Meadow

Nechci popisovat, co všechno jsem viděl a navštívil, kde a co jsem vyváděl, možná by to vydalo na samostatnou knihu, kdo ví, chtěl bych se jen v několika střípcích dotknout událostí a míst, která mne zaujaly a zanechaly ve mně svou stopu.

Ukrajinská hranice. Bezesporu místo, které je prvním kontaktem člověka s ukrajinskou zemí, s jejími zvyky a kulturou, s lidmi a jejich projevem. Místo, které na člověka „ze západu" musí nutně zapůsobit. Čas ani člověk tady neznamenají vůbec nic. Svět, kterému vládnou vlastní pravidla, vlastní řád a vlastní běh procesů a událostí. Nemá smysl se ptát proč, nemá smysl se rozčilovat nad liknavostí a řadou, z našeho pohledu snad zbytečných, procedur, nemá smysl se dohadovat ani na sebe upozorňovat, prostě zbývá jen čekat a stát se součástí této neskutečné mašinérie. Projedete kolem vysokých strážních věží a pustí-li vás voják s nekompromisním tvrdým obličejem třímající v rukou samopal ze slovenské části hranice dál, vjedete na ukrajinskou půdu. Pak už jen člověk čeká a vyplňuje. Dlouho si jej nikdo nevšímá, pak nastoupí podmračený ukrajinský policista a dlouze hledí člověku do tváře, porovnávaje obličej s fotografií v pase. Pas mu pak sebere a zase si jej nikdo nevšímá. Zmatený turista vyplní jeden papír a zase je postaven do pozice člověka, o kterého tady nikdo nejeví sebemenší zájem. Přijde další papír a řada dalších dotazů a pokynů tolika různých lidí, kteří se tváří všichni stejně důležitě, že má člověk docela zmatek kdo a co po něm vlastně chce. Někdy následuje přechod se zavazadly přes rentgen a osobní prohlídka, celník se prohrabuje věcmi, jeho moc je absolutní. A on to ví. Minuty se slévají ve čtvrthodiny, ty se skládají v hodiny a hodiny se překulují jedna za druhou pomalu plujíce v řece nekonečného čekání. Když už se po nějakých čtyřech pěti hodinách zdá, že vše je vyplněno, orazítkováno, přijde zamračená žena v uniformě, ostře vojensky vydá několik příkazů a zase se vyplňuje a čeká. Nakonec vás však většinou pustí dál. Odevzdáte ještě zvláštní potvrzení vojákovi za hranicí a pak konečně můžete vyrazit na ukrajinské silnice.

Toalety. Kapitola sama pro sebe, ale natolik osobní a specifická, že se o ní prostě musím zmínit. Vykonávání lidských potřeb je na Ukrajině věcí tak přirozenou, jako je snad existence člověka sama o sobě. Většinou musí člověk zapomenout na soukromí, záchodky jsou odděleny od sebe pouze spoře anebo vůbec, zařízení pro malou potřebu někdy bývají v jedné místnosti spolu s těmi pro potřebu opačnou, ale lidé, kteří vám u vašich potřeb spoluasistují jsou většinou přátelští a usměvaví, popřejí vám dobrý den nebo zdaróvo, a pokud si u toho chcete s někým popovídat, určitě bez náznaku nepřirozenosti či studu vám vyhoví :-) Samozřejmě existují i výjimky, narazíte i na normální splachovací záchody, a teče-li voda či je zařízení čisté, v podstatě si člověk připadne jako v běžné české hospodě, nicméně podobné zážitky jsou spíše ojedinělé. O charakteristickém zápachu a špíně se snad ani zmiňovat nebudu. Je to každopádně zážitek, ale když člověk musí, tak se zkrátka nedá nic dělat :-)

Lidé. Ukrajinci jsou většinou příjemní lidé, velice hrdí na svou zemi. Dobře se oblékají a jsou většinou přátelští. Rádi si povídají, ke koloritu zvláště vesnických a horských oblastí patří podání rukou a odhalení širokého úsměvu (ve valné většině ozdobeného několika zlatými zuby). Čím žijí lidé v chudších oblastech, tím jsou otevřenější a rozdělili by se s vámi snad i o to poslední. Setkání lidí je potřeba většinou zapít, buď kalíškem vodky, a nebo zrovna něčím, co je po ruce :-)

Strava. Na Ukrajině se hodně mastí, ale faktem je, že vodka pak lépe klouže do krku :-) Člověk prostě musí ochutnat typická ukrajinská jídla, jako je boršč s červenou řepou a smetanou, šašliky pečené na ohni, varéniky s bramborami či pelmeně s masem, výborné pirožky nebo křupavé světlé pečivo. Snad v každé vesnici je několik obchodů nebo hospůdek, kde si můžete nakoupit snad vše, na co máte chuť, nebo si dát dobré pivo (Oboloň je hodně rozšířený) a samozřejmě vodku, kterou mají téměř všude, dokonce i v cukrárnách :-) Tašku s jídlem, kterou jsme s sebou táhli z Čech, jsme snad stejně těžkou táhli i zpátky. Brát si nějaké výrazné zásoby jídla na Ukrajinu je v dnešních časech prostě zbytečné. Ceny jsou zhruba poloviční než u nás, porce velké.

Odpadky. Jsou zkrátka všude. Vztah k ekologii a přírodě je takový, řekl bych, dost osobitý :-) V řekách a potocích plavou plastové láhve, břehy jsou poseté odpadky, starými auty, láhvemi. Na horách místní lidé odpadky odhazují kolem sebe, občas někdo projde a posbírá je do pytlů, ale většinou si nikdo zvlášť hlavu neláme, kam s odpadem. Nejrůznější skládky odpadků se nacházejí na takových místech, kam lze pohodlně zajet autem, a nebo prostě tam, kde je vhodné místo pro odhození odpadků. Člověk by je našel i tam, kde by je vůbec nečekal. V řekách a potocích se doporučuje koupat až nad vesnicemi, protože ze vsi tam teče snad všechno, co je v kapalném stavu.

Užgorod, Mukačevo, Rachov. Města mne překvapila svou uklizeností. Z ulic zmizely odpadky, města působí čistým dojmem. Po ulicích se pohybují toulaví psi, ale jsou to většinou krásná, statná zvířata, která nijak neloudí nebo neotravují. Nevšímají si vás, někdy se zastaví a čekají, jestli jim někdo něco hodí. Působí hrdě a s věčně vyplazenými jazyky a vrtícím ocasem i usměvavě. V každém městě najde člověk tržnici, kde nakoupí snad vše, nač si vzpomene. Mezi lidmi se prodírají psi, nad artiklem se vznáší hejna much a vos. Obchody jsou ve městech poměrně dobře zásobené a natrefíte-li na uzavřené banky, vždy se najde dost lidí, už z dálky rozpoznajících cizince, kteří vám ochotně peníze vymění za kurz prakticky totožný s bankovním. Ve městech najdete typicky ukrajinské restaurace, ale dají se navštívit i pizzerie či velmi slušné restaurace. Kostely, pravoslavné i křesťanské, mívají opravené fasády i střechy, většinou s ochotnou bábuškou uvnitř, která zadarmo nebo za drobný úplatek rozsvítí oltář či výzdobu.

Ivano-Frankovská oblast. Nejvyšší pohoří Ukrajiny. Zalesněné hory s vrcholky, na kterých se rozprostírají nekonečné pastviny s tisícemi ovcí, pobíhajícími ovčáckými psy, polorozpadlé dřevěné salaše, a občas jako rozinky na pecnu vánočky, jsou v pastvinách rozházeny shluky kamenů či drobných skalek. Trávou se prohání vítr, který pročesává stébla vyschlých trav a ticho hor až pobolívá v uších. Vítr sem tam přinese cinkot zvonečků ovcí a krav, nebo volání bačů. Hory voní nekonečnými dálkami Karpat a slunce se třpytí v křišťálové vodě potůčků. Borůvky jsou sladké a svou šťávou barví zuby do fialova. V horách téměř nikoho nepotkáte. I odpadky jsou tady jen ojedinělé. Výjimkou je pouze nejvyšší Hoverla (2061 mnm), která přitahuje turisty, takže koncentrace lidí a odpadků je poněkud vyšší. Po cestách do údolí člověk potkává místní dědušky a bábušky, kterak ženou krávy. Nikdy nezapomenou pozdravit a zřídkakdy nenabízejí ruku ke stisku. I přes svou chudobu z nich čiší laskavost a dobráctví, snad i šťastný úsměv. Vždyť kdo nepoznal bohatství, jak může mít pocit, že je chudý? Chceš-li se zastavit, nikdy neodmítnou prohodit pár slov, pozeptat se, odkud přicházíš a jak se ti tady líbí. I čas jako by tady plynul pomaleji. Roky jsou zapsány do vrásek tváří lidí, hor a krajiny jako by se snad ani nedotknul. Zavřeš-li oči, můžeš si připadat jako v minulém století... Jablonický průsmyk a krajina kolem plná salaší a domečků, sena v kupkách, lesů a stád pasoucích se krav a ovcí, zahalená do mlžného oparu, schovaná v čepičkách mraků, rozlehlá a táhnoucí se do nekonečna, jako by bez lidí, bez života, však stačí přijít blíž a ukrajinský život v horách rozkvete jako modré kalíšky hořců v pastvinách či střapaté fialové květy bodláků vedle cest. Přesně takhle jsem si Ukrajinu představoval... Hora Bliznica a její bezprostřední okolí, kraj holých kopců s nekonečnými pastvinami, hluboká údolí s lesy choulícími se někde ve výškách kolem tisíce metrů nad hladinou moře. Občas se tady, na ukrajinské Karpaty neobvykle, objevuje i kleč a kosodřevina. A zase tisíce ovcí a krav, pasoucí se koně a ticho... jen vítr ženoucí beránky mlh halících kopce do svých kožešin.

Polonina Krasna. A vesnička Ust Čorna. Snad nejzapadlejší kraj, který jsem kdy viděl. Před lety tady povodně strhly úzkokolejku, už ji nikdy nikdo neobnovil. Na zdech domů jsou oprýskané české a německé nápisy, na rozbořených továrnách staré údernické znaky socialismu, které nikdo neodstranil, a vlastně proč taky, lidé žijí pořád svým stejným obyčejným životem, stejně dnes jako před dvaceti lety. Ve staré pile doutnají piliny a hoří odřezky, nač se trápit s odpadem, oheň jej časem stráví. Nikdo jej nehlídá, je svým vlastním pánem. A času má dost. Dny? Měsíce? Roky? Tato slova tady snad neznamenají vůbec nic... Studny s klikou, ve kterých je voda tak studená, že až trnou zuby a bábuška s úsměvem zvoucí dál, jen si naberte vody, kolik chcete, i nádo vadóčky popiť? Pajdítě malaďci. Jízda starým armádním Zilem do kopců po strmých vymletých hlínou zablácených cestách patří k nezapomenutelným zážitkům. Člověk sedí v autě na úzké dřevěné lavici, lítá z jedné strany na druhou, padá na zem a otlouká se o stěny a natlučené hřebíky, aby po hodině jízdy rezignovaně vystoupil kdesi vysoko v horách. Za vše mluví nápis na dveřích armádního auta: „Chóčeš výjti, kričí!" :-) A pak se člověk už jen celý den toulá po poloninách mezi pasoucími se koňmi a nekonečnými pastvinami zvlněných kopců ve výškách kolem patnácti set metrů. Za celý den nikoho nepotkáš. Jako by tady byl člověk sám. O to víc vyniká rozlehlost Karpat a Polonin, které se táhnou donekonečna okolo.

Solotvina. Odpadní přírodní nádrž, rybníček, ve kterém se hromadí voda z místních starých polorozbořených solných dolů. Je slanější než v Mrtvém moři. Malý kačák olepený lidmi, na březích odpadky a špína, do vody ústící zrezivělé roury vedoucí z raději neznámých míst, údajně léčivé bahno, kterým se člověk mazal, po jehož původu a obsahu neradno příliš pátrat, smrad a špína. U nás bych v něčem takovém nesmočil ani palec na noze. Tady se koupaly desítky lidí. A tak doušek vodky a vzhůru do vody! Ve vodě se člověk vyvalí na hladinu jak široký tak dlouhý a i kdyby vyváděl nevímco, tak se nepotopí. Můžeš se vyvalovat, číst si noviny, dát si ruce nad hlavu, ale pořád bude hustota lidského těla nižší než vody pod ním.

Koločava. Stará c.k. silnička, která se táhne vsí, nikdy nepoznala asfalt. Jen uježděná hlína a kámen, spousty výmolů a hlubokých kaluží. Vedle říčka, ve které plavou kachny, rochní se krávy a válí se snad tuny odpadků, plastovými láhvemi počínaje a starými vraky aut či sporáky konče. Tlející dřevo, kopice hnoje, pobíhající kozy a psi. A děti. „Turísty, davajtě bonbon..." I tady jako by šel život svým vlastním tempem. Obecná škola, kostelík, četnická stanice, muzeum Ivana Olbrachta a skromný křížek krčící se v kopci na hřbitůvku za ostnatým drátkem – hrob Nikoly Šuhaje.

linkuj.cz vybrali.sme.sk