Thistle Meadow

„Víte, vono, holky, když kluk se stane tátou, voníte mu efedrinem, LSD a mátou, budík dává na půl pátou, život by za vás dal..." zpívá Pavel Dobeš v jedné ze svých písní. Hlavní námět oné písně mi přišel nedávno na mysl. Přemýšlel jsem, jaké to je, když se člověk s duší kluka promění v tátu?

To byl jednou krásný podvečer. Někdy na přelomu mrazivé zimy, jež poprašuje červené tašky střech bílým, studeným hedvábím a skotačivého jara, které ono hedvábí přeměňuje do vodních kapek, zprvu průzračných jako ranní rosa zrodivší se v chladných ránech v zelených štětinách lučních koberců, jara, které přináší své poselství vůní sněženek, jež vdechují život do okolní zelenkavé trávy, jara, které vybarvuje zimou pobledlé lidské obličeje, jako kouzelník zrození, jako svěží nádech probuzení, jako malíř života. Sluníčko se ukládalo ke spánku kdesi v krajích, kam nelétají letadla, kam vás nezaveze loď ani auto, kam mohou jen myšlenky, protože jen ty snad dokáže odnést na svých křídlech vítr, jen ty se umí houpat v moři slunečních paprsků, jež dokázaly ještě proniknout přes postupující hranu noci rotující planety. Přesně jeden z těch večerů, které vás vyzývají k procházce, jedna z těch chvil, která už není dnem, ale ještě nedospěla v noc, jedna z těch chvilek, kdy ještě člověk cítí šimrání slunečních paprsků, ale už na něj dýchá chladná vůně náruče tmy. Přesně ta chvíle, kdy se rozsvěcují světla a lampičky tmavých oken bytů a lidé dávají, alespoň na okamžik, než se spustí žaluzie a rolety, než se zatáhnou závěsy, všanc kousek svého soukromí. V tu chvíli jsem zahlédl za oknem jednoho pokoje bílou stěnu, která byla po celé své ploše polepena plakáty a obrázky zpěváků, kteří z ní shlíželi snad ve všech myslitelných úhlech a přiblíženích.

Po delší době, kdy jsem za svými služebními i soukromými záležitostmi cestoval především autem, jsem se opět rozhodl svěřit svůj čas do rukou železnice. Proběhl jsem nevábným prostředím budovy pražského hlavního nádraží, nasoukal se do jednoho ze zelených vozů soupravy a usadil se na koženkové sedačce kupé kdesi v jeho útrobách. Obklopil jsem se novinami, pitím a narychlo koupenou bagetou a čekal, co přijde ve chvílích příštích ;-)

Vyprávění čtvrté

Občas, když mi babička přávala, dělávala mi prsty křížek na čelo. Jako by jím chtěla všechno zlé odehnat pryč. Samozřejmě netuším, nakolik ona aura vytvořená dílem křížku zastiňuje zlé věci na cestě lidského života, či jak lidské štěstí souvisí s oním pohybem prstů, ale nezastírám, že je příjemné věřit tomu nebo alespoň si s onou myšlenkou pohrávat, že následné kroky člověka budou prosty zlých věcí a úmyslů. Přiznávám, že to malinko zavání placebo efektem, ale dokáže-li lidská víra a dobré slovo léčit, jak jsem kdysi četl v nějakém článku, proč by ono babiččino požehnání nemohlo mít podobný efekt?